Reportáž ze skialpinistického přechodu z Chamonix do Zermattu. Pro server Cestománie sepsal Roman Poslušný.
Vysvětlení hned na úvod – skialpinismus je dnes souhrnný pojem pro horolezecké aktivity s lyžemi, provozované v zimních horách. Spojení horolezeckého výstupu (na lyžích či bez) a lyžařského sjezdu v neupraveném terénu se stává skvělým sportovním zážitkem, kterému i v nešikovně malých českých kopcích propadá stále více nadšenců. Jsou to ti „podivíni“, které občas vidíte šlapat nahoru černou sjezdovku a pak zmizet hluboko v lese anebo na které běžkař závistivě hledí, jak sjíždějí nepřístupný zasněžený svah, kam si on nikdy netroufne.
Nicméně sport to není nijak nový – v alpských zemích se jako sport anebo jako pracovní činnost provozuje již od první poloviny 20.století. V posledních letech se právě nejvíce v Alpských zemích pořádají velké oficiální závody, které jsou mnohdy vícedenní a prověří i namakané extrémní skialpinisty. Takové jsou například švýcarské „Patrouille des Glacieres“, které byly původně pro trojčlenné vojenské hlídky a za jeden den závodníci překonají (v „protisměru“) skoro třetinu Haute Route až do absolutního vyčerpání! Také Slovensko a Čechy a koneckonců i Německo mají své závody, ale zde se jedná spíše o několikahodinové „sprinty“ nahoru a dolů.
K rozšíření skialpů v tradičně běžkařských Čechách jistě přispěla i změna strategie vyzbrojování české Horské služby (HS), která upustila od dvojí výbavy pro každého člena – sjezdařské a běžkařské – a nahradila ji jedinou univerzální skialpinistickou. HS v rámci svých povinných prověrek pořádá kratší závody na několika místech v Krkonoších, Jeseníkách, Beskydech či Orlických horách. Některé z nich jsou po dohodě přístupné i pro nečleny HS, takže lze poměřit síly s místními profíky.
Snem každého skialpinisty je alespoň jednou v životě projít Haute Route [čti ót rút], což je legendární přechod západních Alp z francouzského Chamonix do švýcarského Zermattu ve stopách průkopníků ze začátku 20.století. Při sedmidenním putování se překoná 23 ledovců, nastoupá a sjede téměř 10 000 výškových metrů a ujde přes 100 km v opuštěném vysokohorském terénu ovšem s využitím horských chat k přespání. Na dosah jsou postupně nejznámější čtyřtisícovky Mont Blanc, Grand Combin, Matterhorn či Monte Rosa. Dokonce úplně nejklasičtější verze Haute Route trvá ještě déle a končí až v Saas Fee a překonává i Monte Rosu.
Duben je právě nejvhodnější měsíc hlavně kvůli dostatečné a stabilizované sněhové pokrývce kvůli lavinám; stále ještě solidně zakrytých ledovcových trhlinách sněhovými mosty a taky proto, že horské chaty jsou jindy zavřeny?. Bohužel v případě počasí o nějaké stabilizaci mluvit ještě nelze a během celého týdne je téměř jisté, že bude aspoň někdy hnusně. Takže určitě některé etapy proběhnou za mírně zhoršených, případně zcela dramatických podmínek. A přesně tuto cestu jsme první dubnový týden podnikli i my.
Naše pětice vyráží v sobotu brzo ráno směr Rozvadov. Cesta přes Norimberk, Basel, Bern, Martigny a sedlo Forclaz trvá 10 hodin. První noc máme domluvené ubytování u naší kamarádky Stáni v penzionu v Chamonix, další noci už rezervace na horských chatách. Večer redukujeme obsah batohů, protože jsou stále příliš těžké. Dostat se aspoň pod 12 kg bez vody nebo čaje...? Poslední český Géčko na dobré usnutí, debata o počasí a počtech letošních obětech hor a jdeme spát plni očekávání.
První etapa obvykle začíná výjezdem lanovkou na Grand Montets a přes ledovec Argentiere, sedla Chardonnet a Saleina se dojde na chatu Trient. Hned v této první etapě nás čeká jak krásný dlouhý sjezd, tak strmé stoupaní, jeden lezecký úsek i delší placaté pochody. Díky obvykle dlouhé ranní frontě na lanovce etapa trvá 8-10 hodin. Lanovku lze vynechat a na ledovec Argentiere vystoupat po svých rovnou z údolí, což je sice lepší pro pozvolnou aklimatizaci, ale trvá to navíc cca 3 hodiny a člověk přijde o ten krásný sjezd z Grand Montets.
Takže v 8 ráno vyjíždíme lanovkou z Chamonix na Grands Montets rovnou do 3 400 mnm. Je hezky, ale pekelná zima. Zamáváme civilizaci, poslední pohled na Mt Blanc nad námi a vrháme se do sjezdu na ledovec Argentiere. V hlubokém sněhu musí nohy makat, takže při sjezdu o 700 v.m. níže ihned pociťujeme nedostatek kyslíku. Dobrá aklimatizace je vždy základ. Přes ledovec dojdeme k prvnímu strmému stoupání na sedlo Col du Chardonnet 3 560 mnm. Ouha, hned první prověrka – hluboká stopa vede „cik-cak“ nahoru, v každé otočce o 180° je třeba udělat „Chaplina“ a vykloubit si kyčle. Hned od začátku k pásům nasazujeme i haršajzny (stoupací železa ke skialpovému vázání), neboť je to dost ledovaté. Nahoře se sklon rovná, ale začíná pěkně fičet, skupinky skialpinistů si funí na záda, aby už byli nahoře. No nazdar, jestli bude všude takový provoz. Za dvě hodiny jsme v sedle a vítr se mění ve vichřici, rukavice radši nesundávat. Jenže nás čeká ještě větší zkouška – na druhou stranu sedla je totiž svah více než 60°, takový úzký ledový zhruba 60 m vysoký komín mezi dvěma skalami a tudíž naprosto nesjízdný. Jedno družstvo jej už slaňuje s lyžemi na zádech. Taky bychom slanili, ale máme jen 50 m lano a potřebovali bychom dvě šedesátky. Co se dá dělat, musíme to slézt bez jištění a individuálně! Ve zmrzlých rukavicích nazouváme mačky, lyže na batoh, cepín do pravačky a jdeme na to. Hlavně ho vždy pořádně zaseknout. Nejhorší je že, musíme lézt nad sebou, helmy jsme nebrali a kdyby jeden spadnul... raději nedomýšlet a soustředit se.
V dolním nejužším úseku nějaký dobrodinec nechal natažený fix, což trochu urychluje závěr sestupu. Za půl hodiny jsme dole, nazouváme lyže a přecházíme další ledovec a přelézáme další sedlo, již mnohem schůdnější. Chvíli slunce, chvíli mlha, na sedle Saleina opět vítr. Vzápětí se definitivně zatahuje, takže už v mlze sjíždíme k chatě Trient. Chata je plná, ale máme rezervaci. V jídelně je příjemně a chatař servíruje dobré špagety, ale ve společné noclehárně se netopí a je zima. Na horskou chatu velká kamínka společně se zaplněnou jídelnou lidí slušně místnost vytopí, takže uschneme aspoň u večeře.
Oddychový den, jenže ráno je opět mlha a vítr. Chatař tvrdí, že od 10 hodin bude sluníčko. Máme ho za blázna a hned po snídani v 7 hodin vyrážíme na sjezd do Champexu, zakukleni od hlavy až k patě veškerým Goráčem a Windstopperem, který máme.. Hned pod chatou se musí přejet zlom ledovce Trient. Došli jsme sem loni v létě a ledovec byl tak rozbrázděný obrovskými hlubokými trhlinami, že jsme se museli vrátit. A teď to samé místo sjíždíme na lyžích. Sice po okraji, ale... ouha, o kousek se vyhýbám velké trhlině, která se najednou vynořuje z mlhy. Konečně jsme pod zlomem, po čtyřech přelézáme krátký výšvih a čeká nás dlouhatánský sjezd přes 1500 v.m. dolů do Champexu. Je 10 hodin a najednou se opravdu vynoří slunce a my se rozprcháváme na obrovskou jiskřící bílou pláň?. Chatař měl pravdu, je to nádhera, naprostý požitek, po kolena v panenském prašanu. Každý jede kudy chce, každý kreslí vlastní stopu do sněhu. Nakonec kolem salaší a po opuštěné sjezdovce přijíždíme lesem do vesnice Champex. Hned na parkovišti u liduprázdné lanovky si společně s čtveřicí Angličanů najímáme taxi – mikrobus za 15 CHF na osobu (stejně drahé jako normální autobus, ale bez čekání a rychlejší) a přejíždíme do cca 15 km vzdáleného Bourg-St-Pierre, kde v penzionu relaxujeme celé odpoledne. Jiná cesta, jak překonat rozsáhlé nízko položené údolí, které vede k průsmyku St. Bernard a je už celé zelené, bohužel skoro není. Ale půlhodinka v mikrobusu rychle uteče a slabší povahy půldenní odpočinek ocení. Zdatní jedinci můžou spojit etapu 2 a 3 dohromady a stihnou to za jeden dlouhý den.
Vesnice je dost nízko (1 660 mnm), takže lyže na batoh a skoro 3 hodiny šlapeme ve skeletech podél potoka hezkým údolím. Za zády máme mraky, ale před námi slunce osvětluje štít Grand Combinu, známé těžké čtyřtisícovky. Na konci údolí již nasazujeme lyže, dáváme se doleva (vpravo je stopa k chatě Velan, která zdálky vypadá jako křižník Aurora) a úžasným kaňonem nastoupáme pod strmý svah pod chatou Valsorey. Zase se zatahuje, začíná chumelit a stopa se ztrácí. Dohání nás vůdce se dvěma klienty. Věšíme se jim na paty a ve vražedném tempu skoro 2 hodiny stoupáme cik-cak k chatě Valsorey 3 030 mnm. Viditelnost klesá na cca 20 m a z výstupu se stává soukromý boj s vlastní vůlí a kondicí. Na chatě je zima a prázdno. Kupujeme si drahé pivo, hrajeme karty, čteme staré lezecké časopisy a snažíme se trochu ohřát a usušit u malinkatých kamínek, do kterých chatař přikládá jedno, slovy jedno, polínko každé tři hodiny?. Chata se nezaplní ani do večera a je zřejmé, že kvůli počasí se oddělilo „zrno od plev“ a slabší skupiny zůstaly v údolí. Tento jednodenní skluz se v dalších dnech ukáže jako rozhodující pro dokončení celého přechodu.
Toto je údajně zlomová a nejtěžší etapa celé cesty. Hned nad chatou je potřeba překonat sedlo Plateau du Couloir 3 661 mnm, což obnáší 630 v.m jako ranní rozcvičku, první polovina na lyžích přes lavinové svahy, druhá polovina po čtyřech na mačkách. Potom sjezd a přechod ledovce Sonadon, další sedlo a následuje dlouhý sjezd a „esíčko“ mezi séraky a potom orientačně velmi náročný přechod ledovce Durand, kde v závěru je třeba dlouze obejít hřeben nad chatou Chanrion, přejít až na protější stranu údolí a teprve potom sestoupit do údolí a znovu vystoupit k chatě z úplně opačné strany. Dlouhá etapa až 8-12 hodin podle kondice a počasí.
Celou noc chumelilo, ráno totéž. Hrajeme šachy a vyčkáváme, jestli se počasí zlepší. Anebo zůstaneme na chatě celý den? To by znamenalo přijít o všechny rezervace a možná skončit celou cestu. U vedlejšího stolu si skupinka Němců dělá analýzu Stop or Go, která slouží k vyhodnoceni lavinového nebezpečí. Vychází jim „Stop“... Před polednem přichází chatař a říká nám: „Jestli se chcete z chaty dostat, tak teď máte poslední možnost. Celou noc má chumelit, ale zítra se do svahu opře slunce a bude jezdit jedna lavina za druhou. Jeden vůdce právě přešel sedlo nad chatou a ještě chvíli to půjde projít“. Na otázku, jak to bude dlouho trvat, odpovídá: „V tomhle sněhu a počasí minimálně 4 hodiny do sedla“. Rozhodujeme se okamžitě, balíme a s divným pocitem okolo žaludku v poledne vyrážíme. Nejnebezpečnější je svah hned nad chatou. Razím novou stopu v hlubokém sněhu a snažím se vyhnout nejvíce podezřelým místům. Nebezpečí redukujeme aspoň velkými rozestupy, oči a uši na stopkách, lavinové pípáky zapnuté. Vlevo od nás se odtrhává malá lavinka... ať už jsme pod skalami, kde se sníh tolik neudrží! Posledních 300 v.m je strmý kuloár mezi skalami. Lyže na batoh, cepín do ruky, ale mačky nejsou třeba, stejně se boříme až po pás ve sněhu. Několikrát se na pár sekund mlha roztrhne, takže vidíme, kam vlastně lezeme.
Přímo nad hlavou mohutná pyramida Grand Combinu. Za 2 a půl hodiny jsme nahoře! Jenže co dál, jsme asi v mraku, viditelnost nula. Ještěže si Marek předem vypsal azimuty a výšky, kde se mění směr. Vytahuje kompas a ukazuje někam do mlhy. Tudy! Zdeňkovi se to nezdá a ukazuje úplně jiným směrem. Stojíme kousek pod červenou plechovou budkou bivaku Musso a chvíli se dohadujeme nad mapou, protože je jen jedna sjezdová cesta. Ostatní končí na skále a pádem do několika set metrové propasti. Celá scénka se odehrává ve výšce skoro 3 700 mnm, při cca -15°C a silném větru. Po chvíli padne dohoda a Martin opatrně vyjíždí do sjezdu. Pravidla jsou jasná – nebezpečné úseky jednotlivě, čekat na bezpečném místě, sledovat kamaráda, pokud by jej strhla lavina a ihned začít s hledáním s pomocí lavinového přístroje. Statistika říká, že šance na přežití je jen prvních 18 minut... Se slovy: „Pípák mám zapnutý a když tak víte, co máte dělat!“, mizí Martin v mlze. Sledujeme jeho siluetu, dlouhý traverz, několik oblouků, pak dlouhý rovný sjezd. Uf, projel. Pak ho po jednom následujeme. V těch několika obloucích je v nohách cítit, jakoby sníh sjížděl s námi. Na plató ledovce v bezpečné vzdálenosti od srázu nasazujeme opět pásy a během hodiny překonáváme další, již mnohem mírnější sedlo. A opět sjezd prašanem na další ledovec. Hurá, začíná se vyjasňovat?. Jenže to má bohužel i špatnou stránku – slunce osvětluje to, co jsme tušili podle mapy – totiž odkryté mohutné trhliny a séraky ledovce Durand?. Nedá se nic dělat, přes sedací úvazky se cvakáme na lano a jako pětice objíždíme celé čelo ledovce. Škoda, představte si dokonalé sněhové podmínky a vy musíte jet krokem v pluhu, sledovat lano, aby se vám nepřipletlo pod lyže a nepřeřízlo se, aby vás kolega nestrhl dozadu, abyste stihli vytočit oblouk před vámi. Pochopitelně to jde o mnoho pomaleji než při sjezdu jednotlivě, takže nás dojíždí čtveřice Finů, nabalená jak na Aljašku, na nohou extra široké freeridové lyže (posléze jsme je nazvali „snowboard na každé noze“) a evidentně nic netušící o jištění na ledovci. Zvědavě pozorují, jak blázníme s lanem a potom nás nejistě v naší stopě pronásledují až do cíle, samozřejmě stále bez jištění. Ostatně se s nimi během dalších dnů ještě několikrát setkáme.
Konečně jsme pod ledovcem, balíme lano a již každý sám si konečně užíváme prašanu, sluníčka a krásného sjezdu. Závěr etapy je nesmírně orientačně složitý, protože k chatě Chanrion se nejede přímo, ale nelogicky se musí udělat dlouhý oblouk vpravo kolem skalního hřebenu, vystoupat na protější stranu údolí a pak teprve sjet k chatě od východu. Ještě jednou nás pohltí mlha, ve které se nám zase zamíchají směry, ale i počasí asi uznalo, že dnes nás už potrápilo dost, takže od 19 hodin se finálně rozjasňuje a my kolem starých salaší a při západu slunce vystoupáme k chatě Chanrion 2462 mnm. Ještěže tak, protože na mapě Kompass je chata chybně uvedena o 200 v.m výše než ve skutečnosti! Hledat ji potmě v mlze, tak se lehce stane neštěstí.
Tuto etapu lze uskutečnit v několika variantách v závislosti na počasí a lavinových podmínkách. Asi nejnudnější je dlouhý táhlý přechod ledovce Otemma v případě špatných podmínek. Je-li hezky a stabilní sníh, je podstatně hezčí jít přes Pigne d’Arolla 3 796 mnm a to přímo přes vrchol, ze kterého je náročný freeride k cílové chatě Vignette 3 160 mnm, anebo dojít aspoň do sedla pod Arollou a sjet na horní konec ledovce Otemma. Je to středně dlouhá etapa 5-7 hodin.
Tento den je za odměnu – alpská nádhera bez mráčku. V mrazivém ránu a ještě se zapadajícím měsícem nad hlavou vstupujeme nad chatou Chanrion do ráje soutěsek, zasněžených morén a samostatně stojících kamenů. Nad námi se tyčí opačná stěna Grand Combinu, dnes už celá zalitá sluncem. Po hodině doháníme vůdce se dvěma klienty, ale oni po chvíli volí lehčí trasu, takže si razíme vlastní stopu. Je to opravdu požitek zakusovat se do třpytící se nedotčené bílé pláně.
Táhlá moréna přechází do strmého ale širokého svahu, který za hodinu zůstává „sešňěrován“ naší stopou, jdoucí cik-cak ze strany na stranu. Výhledy nahoře v sedle pod Pigne d’Arolla jsou odměnou za veškerou námahu. Ze sedla chceme ještě vystoupit na vrchol Arolla, ze kterého jsou super sjezdy až k chatě Vignette, ale bylo by nutné překonat asi 200 metrový svah na opačnou stranu hřebene, ze kterého v popoledním slunci už vyjelo pár lavin. Takže kašleme na Arollu. Vychutnáváme si úžasný sjezd na placatý ledovec Otemma pod námi.
Po něm táhle, na slunci až únavně k chatě Vignette, která odvážně stojí na strmé skále nad údolím. Ale s kulisou alpských špičáků, jako je Matterhorn, před sebou to utíká lépe. Přicházíme přes kraťoučké, ale díky čistému ledu těžké sedlo k chatě a po levici míjíme svah z Arolly, na které je velká čerstvě sjetá lavina. Ještě, že jsme tam nešli. Tato chata je asi jedna z nejlépe zařízených, dokonce má zřejmě vlastní elektřinu a tudíž maličko nižší ceny. Začal už prodloužený velikonoční víkend, takže sem přišlo z opačné strany z údolí hodně turistů a je úplně plno.
Jednoznačně nejdelší a taky orientačně nejtěžší etapa. Doporučuje se dobré počasí... Postupně se musí překonat tři vysoko položená sedla, každé přes 3600 m, a z každého je pěkný sjezd, dokonce z posledního sedla Valpelline nejdelší sjezd v celé Haute Route. Tato etapa je pověstná krásou horských scenérií. Délka 10-12 hodin, opět velmi závislá na počasí.
Jasně, takže hned od rána je mlha, jsme stále v mraku, slunce jen tušíme nad ním (přesto nám parádně spálí nosy). První sedlo vyjdeme v pohodě na lyžích, ale při sjezdu špatně odbočíme a musíme se kousek vrátit. Na druhé sedlo se už leze s cepínem, lyže na batohu. Do třetího sedla Valpelline se dlouze a táhle stoupá po ledovci podél skal vlevo. Hm, tady mají být ty nejhezčí výhledy?. Jdu vpředu, když najednou se nahoře ze skal začne sypat lavina. Sjede po skále a rozbíhá se po moréně k nám. Vteřiny napětí, nohy jak z olova, ale stejně nelze utéct. Kouřící bílý prach se zastavuje asi sto metrů před námi. Naštěstí sníh se ve strmé skále dlouho neudrží, tak to nemohla být moc velká masa sněhu. Za chvíli se sesypou ještě dvě menší lavinky, ale co se dá dělat, musíme rychle projít právě pod touto skálou. Ze sedla Valpelline jsou údajně úžasné výhledy na blízký Matterhorn a Dent Blanche. My zde máme jen mlhu, minus dvacet a vichřici. Přichází Marek, vyndává mapu, buzolu a výškoměr (GPS jsme nechali v autě, jak by se teď hodila?), dlouho měří, protože správný směr je teď doslova existenční otázka. Zaboří prst do mlhy: „Tudy a pojedeme na laně, je to samá trhlina. Mimochodem, před chvílí jsem se do jedné probořil celou nohou“. A to šel třetí! Však se nám zdálo, že to při výstupu občas znělo dost dutě. Po hodině sjezdu na laně, když už máme kolena z pluhu úplně vykloubená, ledovec končí a taky jsme pod mrakem, takže nad sebou můžeme rozeznat hrozivě trčící séraky. Sjezd do údolí je pak už poslední odměna. K chatě Shoenbuhl sice ještě hodinu strmě stoupáme, ale grog a milá chatařka nám vylepší náladu.
V tomto bodě obvykle Haute Route končí, jsme kousek nad Zermattem. Když si ráno před chatou čistíme zuby, tak se z mraků na chvíli vynoří majestátní pyramida Matterhornu. Jasně, přesně z této terasy škodolibí turisté pozorují ubohé horolezce v Jeho severní stěně. Co dál? Původní plán byl pokračovat přes Monte Rose Hütte a v neděli zkusit zdolat Monte Rosu (4 647 m). Ale počasí je nejisté, slyšíme, jak nad Zermattem odstřelují laviny, takže se rozhodujeme expedici ukončit. Sjíždíme údolím do Zermattu, nejprve přes morény, pak podél potoka a nakonec po sjezdovce do centra města. Kdosi vtipně poznamenává: „Hele stromy...!“ Je to tak. Ty jsme dlouho neviděli. V goráčích a se skelety na nohou si v pěkné švýcarské restauraci dopřáváme stříbrnými příbory oběd. Divná kombinace, ale asi jsou tu zvyklí. Odpoledne se mikrobusem přesouváme za dvě hodiny zpět do Chamonix.
Všechny chaty na trase jsou v majetku SAC (Swiss Alpin Club). Jsou velmi spoře zařízené, na žádné z nich není v tuto dobu voda, takže o hygieně lze hovořit jen v rámci čištění zubů. Ubytování je poměrně drahé oproti rakouským.
V období duben-květen lze dostat pouze polopenzi za zhruba 50 CHF. Na druhou stranu jídlo bylo všude velmi dobré, polévka, hlavní jídlo a kompot. Spaní je společné v noclehárnách, kde se netopí. Ověřili jsme si, že špunty do uší jsou nutností pro přežití. Problém je též usušení mokrých věcí, hlavně botiček do skeletů. Obvykle se to nepovedlo, takže každoranní obouvání je hnus. Záchody, pochopitelně suché a v budce daleko od chaty a obvykle na strmé skále, jsou speciální kapitola. S tím se skialpinista musí holt smířit, pokud se nechce plácat jen v Krkonoších?. Chaty jsou zásobovány vrtulníkem z údolí, takže i pití je řádně drahé (Heineken 7 CHF, láhev vody 8 CHF, 1 l čaje 5 CHF). Čaj a polévka se vaří ze sněhu, dokonce na jedné chatě jsme byli svědky, jak chatař sníh nabíral obrovskou lopatou ze sněhem zasypaného okna rovnou do kotle na kamnech.
K základnímu vybavení patří odlehčené lyže, speciální vázání umožňující jak stoupání tak i sjezd, boty velmi podobné lyžařským a stoupací pásy, které se nalepují na skluznice. Toť obecná informace. Konkrétněji, všem se nám osvědčily boty Lowa Struktura. Lyže máme každý jiné, někdo freeridové, jiný klasické skitouringové, ze značek převažuje Dynastar, Hagan a Ski-Trab. Ve vázání se opět shodujeme jak volbou tak i dobrou spokojeností, a to na modelu Titanal III od Fritschi Diamir. Pásy raději mohérové, které jednoznačně překonávají syntetické ve skluzu i stoupání. Bohužel i cenově. Teleskopické hůlky lze doporučit raději se zacvakávacím zámkem od Komperdell než se šroubovacím třeba od Leki. Ale stejně se délka holí moc nepřestavuje, je rychlejší hůlku chytit níže pod držadlem, zvláště při traversech. Nutná součást vybavení jsou stoupací hřebeny alias mačky na lyže, zkráceně haršajzny. A ještě pár drobností:
• Cepín hlavně co nejlehčí, třeba celý z hliníku, totéž mačky
• Pásek se suchým zipem na svázání špiček lyží na batohu
• Sedák, prusíky a vše na záchranu na ledovci
• Lehké lano na ledovec minimálně 50 m
• Spodní prádlo vše Moira nebo Craft plus jednou na výměnu, ponožky i vícekrát?
• Vrchní vrstva vše Gore-Tex plus bunda a čepice a rukavice Windstopper
• Péřová vesta do zálohy
• Mikro fleece triko a kalhoty
• Vložka do spacáku a žďárák
• Navigace – busola, GPS, výškoměr, mapy jedině švýcarské!
• Komplet sebe-zabezpečení je absolutní must! Tj. pípák s baterkami, sonda, plechová lopata plus dobrá čelovka
Stará zásada radí, že čím je větší výška a mráz, tím musí být strava tučnější. Sice snídaně a večeře jsou na chatách, ale při pochodu se musí občas skialpinista najíst. Většinou na to nebylo moc času, ale tlačili jsme různé tyčinky, tatranky apod. a bylo nám z nich nanic. Když potom někdo vytáhl lahodný špek a klobásy, tak jsme pochopili...
Další zdánlivá banalita, ale klíčová pro přežití Haute Route jsou špunty do uší! Regenerace po těžkém dnu je nemožná v společné noclehárně pro 15-20 lidí, kde tutově aspoň jeden bude chrápat jako zvíře.
Hygiena během přechodu je velmi symbolická, ale na tu bídu se docela osvědčila malá sada vlhkých hygienických ubrousků. Aspoň něco...
Spálení krku dobře zamezí klobouček se širokou střechou. Dokonce Salewa jeden pěkný vyrábí. Množství různých brýlí od čirých přes ledovcové po lyžařské určitě s sebou. Silný krém na obličej i rty taktéž.
Velmi se osvědčil zásobník na vodu Camel back, ale chce to nejlépe 3 litrový. A něco do vody, třeba ochucené vitamínové tablety. Dobrý trik je taky udělat si na hadičku ochranu z neoprenu, takže nezamrzne ani pod nulou a dá se průběžně pít i v menším mrazu. A víme, jak je voda ve výškách důležitá...
Přes všechnu námahu a objektivní nebezpečí je skialpinismus ve velkých horách úžasný neopakovatelný zážitek, naprosto nesrovnatelný s proplétáním se mezi lyžaři na upravených sjezdovkách velkých center, tlačenicemi v ranních kabinových lanovkách a nekončícím bzukotem tisíců konzumentů v restauracích. Ale kdo to neokusil, asi nepochopí. Snad jen zarytý běžkař již tuší.
Naše Haute Route, přestože nám počasí příliš nepřálo, měla o to víc vysokohorský charakter. Párkrát jsme si „hrábli“ dost hluboko, fyzicky i psychicky, ale došli jsme. Technická obtížnost je asi zřejmá z předchozího povídání, fyzicky ji zvládne každý průměrně trénovaný člověk. Možná jsem tímto povídáním někoho odradil, ale možná někoho jiného inspiroval. Každopádně všem zájemcům lze tuto výpravu doporučit – ať individuálně zkušeným anebo méně zkušeným s najatým vůdcem. A Haute Route nabízí zažít všechno – od osamělé meditace uprostřed bílé pláně, přes lezení vyzývavého kuloáru po adrenalinový sjezd strmým žlebem, to vše na pozadí největších alpských velikánů.
